neděle 17. března 2013

Zkoušky se nám blíží

Je neuvěřitelné, jak rychle ten školní rok utekl.
Právě ležím v ložnici a svítím si hůlkou. Hodinky mi ukazují, že je něco málo po půlnoci. Kvůli nočním můrám jsem se probudila a bojím se zavřít oči, bohužel tu není Sayuri, aby mě uklidnila, ta dnešní noc tráví u Jacoba. A není tu ani Matt, takže s tím nemůžu nikoho otravovat. Rozhodla jsem se, že tedy po dlouhé době z truhly vyndám tento deníček a napíšu události dnešního dne.

Dnes bude neděle, příští týden zkoušky. Bojím se, že to nezvládnu. Kouzla ale snad zvládám všechna, i teorie by tak nějak mohla jít.
Co se týče školního poháru, je to teď hodně vyrovnané, nevím, jak to dopadne.

Ale teď už k dnešku. Nebo spíše ke včerejšku.
Ráno jsem se probudila ve společenské místnosti. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se nacházím v křesle u krbu a hlavu mám zabořenou do květináče. Nechápu, že jsem takhle usnula, ale to je jedno.
Musela jsem se ihned umýt, byla jsem celá špinavá od hlíny. Poté jsem se vydala na snídani. Tentokrát bez Matta, ten nikde nebyl. Asi ještě spal.
Pak jsem se rozhodla, že si udělám menší procházku po pozemcích, přecjen už je jaro, otepluje se a na obloze plují krásné mráčky.
Kousek od cestičky jsem narazila na Bell, nejspíš jsem nebyla jediná, kdo se šel vyvětrat. Chvilku jsme si povídaly a zbytek cesty pokračovaly společně.
Moc se mi tam líbí ohrady se zvířaty, mám je docela ráda. Bojím se jich, ale když jsou takhle za plotem, nic mi udělat nemůžou.

Byly jsme u ohrady se soby. Vypadali úžasně, jak tam tak pobíhali...
Opřela jsem se o plot. Přesněji řečeno, k mé smůle to byla zrovna dvířka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se najednou volným pádem propadla do ohrady. Teprve, až když jsem se sebrala jsem si uvědomila, že jsou dvířka otevřená.
Sobi okamžitě vyběhli ven. Bez jakéhokoli zaváhání jsme s Bell popadly nohy na ramena a běžely, co nám dech vystačil. Ze začátku působili roztomile, to však do doby, než jsem je viděla ze předu a přímo metr přede mnou. Moc přívětivě se totiž netvářili.

Potkaly jsme Matta a řekly mu, co se stalo. Rozhodli jsme se, že to musíme někomu říct, ale musela jsem jim ještě připomenout, aby se neprofláklo, že za to můžu já, abychom to podali tak, že jsme se procházeli a ti sobové už byli venku.
Matt chtěl první zajít za nějakým Benem, je to profesor, se kterým si už párkrát povídal a řešili budoucnost, jaké jsou možnosti povolání apod. Ten ve svém kabinetu ale nebyl. Proběhli jsme půlku hradu, až jsme z toho byla celá uřícená a mé vlasy neměly daleko k mopu, ale nikoho jsme nenašli. Kde všichni jsou, když je potřebujeme?
Nakonec jsme narazili alespoň na Poula a ve stručnosti jsme mu řekli, že na pozemcích volně pobíhají sobi. Chvíli nereagoval, čekala jsem, že nás seřve, co si to dovolujeme ho s tím otravovat, že to není jeho problém a že s tím nic nenadělá. Jeho reakce mě ale opravdu překvapila. Vychrlil něco ve smyslu, že se to musí ihned vyřešit, a hrozně rychle se kamsi rozeběhl.

Ze zvědavosti jsme běželi za ním.
Nakonec se to nějak vyřešilo, našla se profesorka Ryers. Z pozemků nás ale ihned vyhodila, dokonce i Poula. Podle jejího výrazu jsem soudila, že jsou sobi víc, než nebezpeční. Když jsem pomyslela na to, že jsem ještě před několika desítkami minut ležela necelý metr od nich, zamrazilo ve mě a měla jsem docela štěstí, že jsem vyvázla bez jediného škrábance.
Poul něco naštvaně mumlal, zjevně ho rozhodilo, že poslala pryč i jeho. U sochy kousek od skleníků zamířil do nějaké tajné chodby.Strašně nás s Bell a Mattem zajímalo, kam to vede a jak to otevřít, chvilku jsme u toho stáli, zkoušeli klepat na všechny možné cihly, říkat první slova, co nás napadla, ale neúspěšně.

Zbytek dne jsem pak strávila ve společenské místnosti přípravou na zkoušky.
Přestala jsem až na večeři, kam jsem se vydala. Když jsem se vracela zpátky, chtěla jsem najít Matta, ten ale ve společenské místnosti nebyl. Hmm, ani na večeři, ani ve spolce, ani na cestě.
To znamenalo jen jedno: Musí být ve své ložnici.
Vyšla jsem schody, přistoupila k jeho pokoji a rozrazila dveře. Čekala jsem všelicos, ale tohle mi opravdu vyrazilo dech.

Než jsem si stačila čehokoli všimnout, zavolala jsem ,,Matté? Jsi tu?"
Pak můj zrak ale spočinul na posteli přímo naproti dveřím, kde ležel Jacob Armongy a Sayuri. Chvíli mi trvlo, než jsem si uvědomila, že tam leží nahoře bez a dolní částí těla a ruce pod peřinou. Hrozně jsem zrudla a nemohla popadnout dech, připadala jsem si jak husa. Bože já jsem tak trapná, oni se tam mazlí a já z ničeho nic takhle rozrazím dveře.. Nesrozumitelně jsem vykoktala něco, co mělo znít jako omluva a utekla ven. Sedla jsem si ve spolce a byla jsem z toho pořád trošku vyděšená. Jasně, je to jejich věc a tak, ale je to přecjen trochu šok, když tam takhle nemilosrdně vběhnete...
Pak za mnou přišli, celi rozcuchaní a začali mě uklidňovat. Připadala jsem si tam jako malinká holčička, co přistihla své rodiče, kteří ji teď uklidňují.

Nějak jsem se z toho po pár hodinách vzpamatovala a šla spát.




POZN: Screeny zvětšíte kliknutím

Žádné komentáře:

Okomentovat