úterý 19. března 2013

Začátek zkoušek

Milý deníčku...
Většinu zápisků začínám tím, kde jsem a co tu dělám. Ani tento nebude vyjímkou.
Právě ležím v Mattově ložnici, překvapivě je tu nějak přeplněno. Na posteli, kde obvykle spávám teď chrní Sayuri, hned vedle Jacobovy postele. Tak jsem si rozložila spacák hned vedle Matta a spím tady. Rozsvítila jsem si hůlku, abych mohla psát a doufám, že ten proud světla nikoho neprobudí. Jsou ale tak vyčerpaní ze zkoušek, že spí jak zabití.
Je pozdě v noci, i přes to, že mám v sobě jakýsi lektvar jsem poněkud nervózní a nemůžu spát. Jeho účinky už asi vyprchaly.

Den před zkouškami byl hrozný. Od rána mi bylo hrozně zle a celé dopoledne jsem prozvracela. Pak už se to ale zlepšilo, tak jsem se šla chvíli učit a opakovat, jenže večer jsem zvracela zase.
Když už ze mě bylo všechno venku, vrátila jsem se do společenské místnosti. Všichni o mne měli strach, asi jsem vypadala hrozně. Měla jsem navíc takové hrozné křeče v břiše, které mívám vždy, když se něčeho bojím, nebo když jsem nervózní.
Sayuri se šla podívat, jaké má lektvary, stejně tak učinil Matt. Zůstali jsme v místnosti s Jacobem samotní, chvíli mi po tom incidentu předchozího dne trvalo, než jsem se mohla jemu, nebo Sayuri podívat do očí. Ještě pořád mi bylo trapně, už nikdy nevběhu do nějaké místnosti bez zaklepání!

Nikdo žádný dobrý lektvar nenašel, tak mě Matt odvedl na ošetřovnu. Vážně se o mě moc pěkně stará, takové zacházení si snad ani nezasloužím. Sayaka ihned otevřela, posadila mě do křesla a my jsme ji řekli, co se stalo. Hned chápala, že jde o zkoušky, které asi hůř snáším. Dala mi nějaký lektvar, po kterém mi bylo hned o dost lépe. Ještě pak ale někam odběhla a vrátila se s tím, že mi před zkouškou ještě naordinuje jednu medicínu. Natáhla k sobě mou dlaň a já čekala, že mi do ni vtiskne nějaký další lektvar. Byla jsem překvapena, když jsem v ruce ucítila čokoládovou žabku.
Poděkovali jsme a odešli. Hned mi bylo lépe a dokázala jsem i dobře usnout.

Ráno jsem se probudila se strachem na duši. Bála jsem se zkoušek. Babička ode mne ještě ke všemu čekala, že budu mít ze všeho Vé a já jsem ji nechtěla zklamat. Už ráno jsem ale věděla, že je to absurdní, že takhle chytrá nikdy nebudu.
Nejvíc by si přála, abych měla Vé z přeměňování. Jinak mě prý přemění v osla. Jeden by řekl, že jen žertuje, ale co když ne? Znám babičku.

Na snídani jsem do sebe skoro nic nedostala. Věděla jsem, že se před náročným dnem musím najíst, ale žaludek se mi tak zlověstně svíral, že by nejspíš vše vyhodil.
Jako první nás čekalo OPČM. Teorie.. no nevím. Napsala jsem tam všechno, ale co když to bylo špatně? Praktickou část jsem zvládla, aspoň, že tak.
Létání... Ah ta teorie.. No nevím, snad jsem to tam měla dobře.
A nakonec přeměňování, ze kterého to Vé mít musím, ale zřejmě nebudu. Teoretickou část jsem měla dobře naučenou, ale nevím to jistě. A s tou praktickou jsem si nebyla jista, trvalo mi to narozdíl od ostatních hrozně dlouho.
Na večeři jsem s nikým nepromluvila a na nikoho se ani nemohla podívat. Byla jsem úplně hrozně rozhořčená. Vyčítala jsem si, že jsem se něco nenaučila více, bála se, že propadnu, že se mnou babička už nikdy nepromluví a tak podobně. Ještě jsem se šla projít a vrátila se asi deset minut po večerce. Všichni ve společenské místnosti mě uklidňovali, ale jsem velmi tvrdohlavá, takže to bylo poněkud marné.

Nejen, že jsem byla celá bez sebe, navíc mě zase chytla ta bolest břicha. Proto nás s Mattem nenapadlo nic jiného, než se opět vypravit na ošetřovnu, kde jsem dostala ten stejný lektvar a navíc ještě dva flakonky se zářivě modrou tekutinou, které jsem měla vypít před každou zkouškou.
Poděkovala jsem a omluvili jsme se, že pořád otravujeme. K mému údivu to ale Sayace zjevně vůbec nevadilo a dokonce nás pochválila, že nic nepodceňujeme.

Z ošetřovny jsme šli do společenské místnosti, chvilku si ještě povídali a pak šli spát.
Už jen tři dny zkoušek, to nějak půjde...

Žádné komentáře:

Okomentovat